"Je to v hlavě." "Jasně, jen, co tam mít."

Moje příprava na letošní Krakonošovu 55, můj první dlouhý běh v horách, byla nestandardní. To je decentní vyjádření faktu, že jsem v přípravě nejdřív neběhala a pak běhala málo a po rovině. Celé té akci jsem pracovně říkala „ta příšernost“ a radši jsem ji ignorovala.

Přihlásila jsem se, protože rozbíhám vlastní poradnu a chtěla jsem ještě jednu věc, která mě bude po nocích děsit ze spaní, ať mají mé úzkosti nějakou variabilitu.

Měsíc před akcí jsem se vrhla do jedné z mých nejoblíbenějších činností – čtení blogů předních ultra běžců. Přečetla jsem – několikrát - blogy všech finišerů The Barkley Marathons za dobu jeho existence. Je jich patnáct a každý z nich nedostižně popsal, jak hluboko do rezerv a do duše si musel pro výsledek sáhnout.

Fyzicky má příprava nestála za nic, ale mentální  nastavení mě přeneslo přes všechny kameny, stoupání, klesání, vítr, bláto, mlhu a krev.

První mentální nastavení:

Dnes mě čeká jediná jednoduchá věc: dávat jednu nohu před druhou.

Garminy nezapínám, na hodinky mrknu jen na kontrolách, jestli jsme v časovém limitu. Nedovolím si žádné propočty, nepouštím do vědomí informaci, kolik kilometrů zbývá a jak dlouho to bude trvat. Nejdůležitější je neztratit perspektivu. Tohle je zábava, tohle dělám pro radost. Těžké jsou úplně jiné věci. Těžké je vychovávat dítě. Těžké je začínat s prací na sebe. Tohle je lehké.

Druhé mentální nastavení:

Žádné negativní myšlenky. (zdroj: John Kelly, BM finišer 2017)

Negativní myšlenky je nutné rychle proměnit na pozitivní. Taková do krve sedřená pata mi byla deset kilometrů zdrojem radosti – z celé na rychlo koupené výbavy se neosvědčily pouze ponožky. Skvělé! Nárazový vítr a zima na Sněžce byly skrytým požehnáním - umožnily mi ji zdolat za 17 minut, jinak bych se trošičku flákala a kochala výhledy.

Třetí mentální nastavení (zdroj: Dan Orálek)

Ne každá bolest něco znamená.

Sedřená pata otravuje, ponožka bude na vyhození, ale ani dalších 40 kilometrů mi opravdu nepřivodí žádnou zásadní újmu. Jakmile bolesti vezmu její funkci signalizace nebezpečí, odsouvá se z popředí kamsi na pozadí. 

Štvrté mentální nastavení:

Prožitek je cíl.

Ne čas v cíli, ne pořadí v kategorii, ne odpověď na otázky, které právě úporně řeším, ne očekávání prožitku.
Prožitek tu a tady – energie úprku dolů ze Žalýho, jeden obyčejný potok, nádherné podhůří nad Vrchlabím, chuť čokoládové proteinové tyčinky v puse, hvízdající batoh, přítomnost běžeckých kamarádů.

Jestli po maratonu jsem měla pocit, že maratonskou vzdálenost jsem zdolala, ale maraton porazil mě, tady je všechno jinak. Posledních pár kilometrů se cítím nejlíp, běžím, zrychluju, užívám si každý kousek hezké lesní pěšiny pod nohami. Všechno bolí, fyzická krize byla a přešla, mě se vůbec nedotkla, žádný šrám není jiný než fyzický. V hlavě bylo, co tam mělo být, mentální trénink nahradil fyzický a na tuhle vzdálenost to stačilo. Jednou, až bude něco i v nohách, se vrátím na stovku.

_________________________________________________

Danica Dobisová

Psycholožka a výživová poradkyně. Učím lidi, co a kdy jíst a jak dosáhnout potřebné změny chování. Více najdete tady.

Napsala jsem jednoduché návyky pro zdraví, které najdete zdarma zde: Ebook: 3 návyky pro štíhlou postavu. Jak překonat bariéry, které Vám brání zhubnout, si můžete přečíst zde: Ebook: Prolomit bariéry.