Tvoje dítě tohle jí?

K jedné fotce luštěninového salátu jsem přidala #mojeditetohleji. Protože když předvedu zdravé jídlo, na fotce nebo na workshopu, tak reakce bývají následující. "To je dobré! A tvoje dítě ti to jí?"

Salát z naklíčené čočky

Moje dítě to jí, ale je mu už šest let. Ještě před rokem koukal na mnoho potravin s podezřením. Jak říkával jeden náš profesor na katedře: „Na co dlouho koukáte, na to dostanete chuť.“ Sice to byla katedra psychologie a ne nutriční terapie, ale princip je princip.

Moje dítě to jí, ale může nesníst cokoliv, co nejdřív důkladně ochutná. Stálo mě to několik let poslouchání, jaký je špenát nechutný. Teď jsme ve fázi, že když ho sní, tak komentuje, že to přežil.

Moje dítě to jí, ale nemusí dojídat. Sám aplikuje pravidlo ze školky, že se dojídá tolik lžiček, kolik mu je let. Každou podporu zvenčí beru.

Cizrna s brusinkami a ořechy

Moje dítě to někdy nejí (to jste rádi, viďte!), ale pak nic jiného nedostane. Dost pochybuji, že se dá v dnešní době nadbytku zahynout hlady po jednom odmítnutém jídle.

Téměř do tří let nejedl sladkosti. V rodině se traduje historka, jak mu moje máma četla knížku, kde někdo jedl zmrzlinu a zeptala se: „Alexík, už jsi papal zmrzlinu?“ a Alex vážně odvětil: „Ne, ale už jsem ji viděl.“ Výživová poradkyně ve mně by mu sladkosti nejradši povolila až s řidičákem, ale ve skutečnosti si něco malého může vzít celkem často. Za předpokladu, že snědl zdravé jídlo.

Od začátku jsem to brala jako proces učení. Učila jsem ho ocenit jednotlivé chutě a jídla, učím ho rozpoznat, co je zdravé a proč je to pro nás lepší. Jako všechno, co ho učím, chtělo to nekonečné opakování, připomínání, vysvětlování, nastavení pravidel a hrozně moc trpělivosti. Ale dostali jsme se tam: #mojeditetohleji.

_________________________________________________

Danica Dobisová

Psycholožka a výživová poradkyně. Učím lidi, co a kdy jíst a jak dosáhnout potřebné změny chování. Více najdete tady.

Napsala jsem jednoduché návyky pro zdraví, které najdete zdarma zde: Ebook: 3 návyky pro štíhlou postavu. Jak překonat bariéry, které Vám brání zhubnout, si můžete přečíst zde: Ebook: Prolomit bariéry.

                              

"Zdravě jíst jde jen do smrti."

Ráda jím zdravě. Žívím se tím, že lidem vysvětluju, jak jíst zdravě. Mluvím o tom s každým, kdo projeví zájem i zadarmo.

A stejně čas od času přemýšlím, proč bychom vlastně měli jíst zdravě. Někdo na intervence stravou není vůbec citlivý a zatím neumíme přesně rozlišit, kdo je a kdo není. Je hloupé dělat si z jídla svatý grál.

Terapeutka Jindřiška Prokopová, která provází umírající, se v rozhovoru trefně vyjádřila, že zdravě jde jíst jen do smrti. A jestli je pro nás zdravé stravování jen konceptem utvrzujících nás v tom, že máme život pod kontrolou, tak ve chvíli umírání tvrdě narazíme a cítíme křivdu a nespravedlnost.

Z jiné strany mě inspirovala jógová cvičitelka Adrienne Mishler, která jemně připomíná, že hezké tělo nestačí. Nač mít hezké tělo, když při pohledu do zrcadla nemáme rádi nebo neznáme toho, na koho se díváme.

Že to spolu nijak nesouvisí? Na první pohled ne, ale vydržte se mnou ještě chvilku. Obě myšlenky mě přivedly k následující úvaze.

Jestli vnímáme svůj cíl a smysl života v tom, že se staneme tím, kým můžeme být, tou nejpravdivější a nejvědomější verzí sebe sama, že realizujeme svůj potenciál, to, co nám bylo dáno, tak se všechno otočí jako obrázek v kaleidoskopu.

Proč jíst zdravě? Protože pro náš růst je důležité:

• vybírat si to, co potřebujeme (což není vždycky totožné s tím, co chceme)
• dělat to, co je pro nás dobré (neplést si to s tím, co je pro nás příjemné)
• zažívat své tělo (namísto kritického přemýšlení o něm)

Co nám dá optimální váha?

• žijeme bez zátěže (klidně to čtěte i metaforicky)
• cítíme se ve svém těle pohodlně (trocha patosu: naše tělo je domov naší duše)
• jsme volní, odvážní, můžeme plnit své sny a cíle

Jistě, zdravě jde jíst jen do smrti. Ale stejně tak jde jen do smrti kouřit nebo chovat kočky. Ono to věděl už Tolkien: "My rozhodujeme pouze o tom, co uděláme s časem, jenž nám byl dán.“

Život po těhotenské cukrovce.

Po čtyřech měsících s těhotenskou cukrovkou jsem porodila zdravé, roztomile zrzavé miminko, snědla spoustu čokoládových dortů a celou epizodu hodila za hlavu.

Pak jsem opět spala v noci víc jako tři hodiny v kuse, vrátila se mi schopnost slyšet vlastní myšlenky a vrátilo se také vědomí, že těhotenská cukrovka je varováním do budoucna. S vysokou (50-60%) pravděpodobností se za dvacet let (zrzavé miminko bude v tom čase na vysoké škole) u mě rozvine cukrovka druhého typu. Cukrovka pak ohrozí mé oči, mé nohy, mé ledviny a všechna ta omezení, která jsem důvěrně znala, budou už napořád a s nejistým koncem.

Rozhodla jsem se být vděčná, že se mi dostalo včasného varování. Ok, ne ze dne na den a rozhodně byly dny, kdy jsem byla všechno jen ne vděčná. V průběhu dalších tří let (miminko v mezičase vybledlo do blond) jsem začala pravidelně sportovat a dbát na zdravé, kvalitní jídlo. (Odpočinek mi šel vždycky, alespoň něco nebylo potřeba měnit.)

Pravidelně, ale evidentně ne rychle

Začala jsem pravidelně běhat. Našla jsem si jediný sport, který mě neodrazoval. Tři běhy týdně jsem zařadila jako pevnou součást kalendáře. Časem jsem našla nové kamarádky právě díky běhání, a aby mi neupadala motivace, pár krát do roka si stoupnu na start závodu.

Výrazně jsem omezila jednoduchý cukr. Přestala jsem pít jakékoliv sladké nápoje, nesladím čaj ani kávu, peču výjimečně, spíš při nějakých zvláštních příležitostech a dávám si pozor, abych nekupovala nic s přidaným cukrem. Víc jsem to popsala tady.

Barevná snídaně

Jím pravidelně. 3x denně, s malou svačinou odpoledne. Zařaďuji pravidelné 24 hodinové půsty, které mi vrátily přirozené vnímání hladu a zbavily mě emočních propadů z hladu. Něco k prospěšnosti půstu je tady.

Paradoxně se ukázalo, že zdravotní motivace je pro dlouhodobé udržení zdravého životního stylu vynikající – neřeším drobné odchylky nebo váhu, cílem je dát svému tělu šanci vyhnout se na sklonku středního věku chronické nemoci.

Zdravý životní styl je návykový – díky běhání jsem spokojenější člověk, trpělivější matka a energičtější pracovník. Kvalitní jídlo mi pozměnilo chutě - nezdravé a kdysi oblíbené potraviny (vlašák s rohlíkem, koláče z pekárny, smažená jídla) už nejím jednoduše proto, že mi nechutnají tolik jako čerstější a přirozenější potraviny.

Co mi při těhotenské cukrovce přišlo jako omezení, je teď tou lepší variantou. Čas v tomto pracuje pro nás. Jestli se také odhodláváte na změnu návyků, věřte, že po vachrlatých začátcích, bude mnohem lépe.

_________________________________________________

Danica Dobisová

Psycholožka a výživová poradkyně. Učím lidi, co a kdy jíst a jak dosáhnout potřebné změny chování. Více najdete tady.

Napsala jsem jednoduché návyky pro zdraví, které najdete zdarma zde: Ebook: 3 návyky pro štíhlou postavu. Jak překonat bariéry, které Vám brání zhubnout, si můžete přečíst zde: Ebook: Prolomit bariéry.

                              

Proč svým půstům neříkám hladovky

Ráda hledám hranice svých možností. Obezřetně je málokdy překračuju.

Tudíž bylo jasné, že jednoho dne dojde na půsty. V dětství jsem četla Ghándího Můj experiment s pravdou, o jeho osobních i politických hladovkách. Četla jsem Obesity Code doktora Jasona Funga, velkého propagátora půstu, který ho používá jako součást léčby obezity a cukrovky druhého typu.

Jenže mě už několik hodin bez jídla sebeovládání prověří dokonale. V pubertě jsem ráno bez sušenky vedle postele omdlévala a můj muž rychle pochopil, že je nutné mít za všech okolností po ruce kousek čokolády.

Nakonec jsem několikrát probrala půsty s kamarádkou, která je praktikuje několik let, a rozhodla jsem se, že už nebudu nic číst, na nic se ptát a jednoduše nebudu 24 hodin jíst. Kamarádka radila nezprotivit si postění hned na poprvé a začít 16 hodinami, ale to bylo pro mou experimentátorskou povahu příliš krotké.

Dala jsem si večeři a procítila, jak to bylo s Poslední večeří. Ráno jsem se vzbudila hladová, s mírnými obavami a pocitem, že mě čeká nevšední den. Naplánovala jsem si den plný pochůzek, ať myslím na něco jiného. Zaměstnalo mě to hezky, ale stejně jsem v každém okamihu věděla, jak dlouho už hladovím a za jako dlouho se budu moct najíst. Ve měste jsem potkala žebráka, který prosil o peníze na jídlo. Empaticky jsem ho vzala jsem ho do bufetu.

I nejíst se dá elegantně.

Pila jsem hodně vody a v obvyklém čase jídel slabé čaje. Odpoledne jsem byla vyhladovělá, bolela mě hlava a bylo těžké udržet před nejbližšími nervy na uzdě. Dráždilo mě všechno. Motala se mi hlava. Po 24 hodinách jsem snědla malou porci dušené zeleniny, okamžitě mi bylo těžko od žaludku a celá jsem se chvěla, ale do hodiny jsem si dala velkou večeři.

Rozhodla jsem se experimentu s půstem dát měsíc, 24 hodinový půst jednou týdně.

Při štvrtém pokusu zmizela věčšina negativních jevů. Žádné obavy a napětí, hlad nebyl tak palčivý. Bolest hlavy jsem vyřešila slabým černým čajem. Odpolední podrážděnost bohužel zůstala. Musím obezřetně volit slova a nereagovat na lidi příliš rychle.

Po dvou měsících jsem zhubla ty poslední 2 % tuku k mé ideální postavě, o kterých jsem si myslela, že odejdou jenom s pravidelným posilováním (v mém případě teda spíš nikdy). Všimla jsem si, že několik hodin bez jídla mi nerozhodí náladu. Zjistila jsem, že mnohem častěji v době jídla nejím, jestli opravdu necítím hlad. Můžu běhat ranní běhy jen o vodě a nehrozí mi náhlý propad energie jako předtím.

Po půl roce jsem si řekla, že o tom můžu napsat. Proč svým půstům neříkám hladovky? Ze začátku mi pomáhalo nemyslet na to jako na (velice nepříjemné) hladovění. Slovo „půst“ mi připomína, že je to vědomá činnost, je dobrovolný a dá se kdykoliv přerušit.

Pokračování (proč se vlastně postit a proč to váhám doporučovat) příští týden.

_________________________________________________

Danica Dobisová

Psycholožka a výživová poradkyně. Učím lidi, co a kdy jíst a jak dosáhnout potřebné změny chování. Více najdete tady.

Napsala jsem jednoduché návyky pro zdraví, které najdete zdarma zde: Ebook: 3 návyky pro štíhlou postavu. Jak překonat bariéry, které Vám brání zhubnout, si můžete přečíst zde: Ebook: Prolomit bariéry.

                              

Kde je pravda? /aneb osvícení na Kbelské 10/

V cíli (tlačilo se na klávesnici klišé na cílové pásce, ale tu někdo přeťal téměř o 30 minut dřív) prvního běžeckého závodu jsem byla náležitě hrdá a spokojená. Celý život jsem se sportům důsledně vyhýbala, nicméně po třicítce, znuděná mateřskou dovolenou, jsem začala běhat. A jak mně chyběly hmatatelné rychlé výsledky, kterých práce vždy nabízela dostatek a mateřství žádné, běhání se na čas stalo prostředkem k hezky měřitelným výsledkům.

Ten první závod byla Kbelská desítka, cílem bylo vlézt se pod hodinu, to se s výraznou rezervou povedlo, v cílové rovince jsem ještě zasprintovala a odnášela jsem si povznášející pocit, jak báječně jsem to zvládla a jaká jsem šikovná.

Pak jsem doma shlédla záznam onoho sprintu do finiše a dobrá nálada byla pryč. Na videu se do cíle metelí jakási oplácaná mamina, navíc ji předbíhá jednou tak starý chlápek. A protože emoce jsou neuchopitelné a video zachytává nezkreslenou realitou, smutně jsem si přiznala, že jsem nic nedokázala a vůbec mi to nejde.

Takové to ženské sebevnímání – nahlížíme na sebe a hodnotíme se zvenčí, očima jiných (případně očima videokamery). Klademe na sebe vysoké nároky a následně nejsme se sebou spokojené, když jim plně nedostojíme. Snažíme se být perfektní ve všech svých rolích a viníme se, že na všech frontách nedodáváme dle svých očekávání.

Kbelskou desítku mám od onoho prvního pokusu stále víc ráda – dopřála mi napoprvé osvícení: ano, pravda, jsem oplácaná mamina s mizerným běžeckým stylem a ano, na celoživotního nesportovce a chronicky nevyspalou matku jsem to výborně zvládla.

Pravda nemusí být jen nepříjemná. A teď jde o to, co chci do budoucna a co pro to udělám.

V dalším ročníku Kbelské je ve finiši vidět hezká letová fáze, osobák stlačen dolů a běžkyně je štíhlá (logicky, konečně zase může v noci spát a hodně běhá).

_________________________________________________

Danica Dobisová

Psycholožka a výživová poradkyně. Učím lidi, co a kdy jíst a jak dosáhnout potřebné změny chování. Více najdete tady.

Napsala jsem jednoduché návyky pro zdraví, které najdete zdarma zde: Ebook: 3 návyky pro štíhlou postavu. Jak překonat bariéry, které Vám brání zhubnout, si můžete přečíst zde: Ebook: Prolomit bariéry.

                              

Na začátku byl běh.

Běhat jsem začala z nouze. Druhý rok rodičovské dovolené; začínala jsem být frustrovaná a oplácaná. Paradoxně, vzešla z toho životní cestička. Moje poradna.

Mírné jaro, šlo to pomalu a hezky. Vítr, obloha a ticho. Metro hlásilo dopravní omezení kvůli maratonu. Zasnění se na eskalátoru, ten protivný průvan chvilku voněl vzduchem v polích. Dálkový běh, dobrodružství pro velké. Pro strhané matky obzvlášť. Tolik kilometrů po vás nikdo nebude nic chtít a ještě dostanete banán, který není už nakousnutý.

Přihlásila jsem se na půlmaraton, nepředstavitelná dálka. Takové stylové zakončení rodičovské dovolené a příležitost najít pár odpovědí.

První velký závod je jako první láska. Nezapomíná se. Ani jiskření a opojení, ani nejistota a lehce trapný nádech. Na desátem kilometru visely bannery mého zaměstnavatele, zareagovala jsem jako Pavlovův pes, panika, sevřený žaludek, klopýtnutí. Taky tam byly dlažební kostky, no. Na osmnáctém kilometru mi pak došlo všechno - energie, chuť a taky myšlenka. Samozřejmě ne moc originální, zato jasná. Práce se běhu může podobat; makej tvrdě a poctivě, měj to ráda, neboj se nepohodlí.

Tak jako dálkové běhání kdysi nebyl ani sen, jen obdiv jiných, stejně tak mě nikdy nenapadlo, že bych se mohla živit jinak jako zaměstnanec. A tam na osmnáctém kilometru začalo všechno zapadat do sebe. Mé moc nevyužité vzdělání (psycholog), má vášeň (zdravé jídlo), moje budoucí povolání. Poprvé povolání a ne práce. Vlastně jsem měla chuť zahodit čip a odkráčet z trati na metro. Taky proto, že mi definitivně došly síly. V cíli rozhodně nevypadám, že běh je zdraví prospěšný.

Přešly dva roky, běhám pro radost, a je tady, moje vlastní poradna.

_________________________________________________

Danica Dobisová

Psycholožka a výživová poradkyně. Učím lidi, co a kdy jíst a jak dosáhnout potřebné změny chování. Více najdete tady.

Napsala jsem jednoduché návyky pro zdraví, které najdete zdarma zde: Ebook: 3 návyky pro štíhlou postavu. Jak překonat bariéry, které Vám brání zhubnout, si můžete přečíst zde: Ebook: Prolomit bariéry.